11 podivností o Cukrovatě

To máte tak. Někdo z @nakafe mě na Instagramu vyzval, abych napsala Sobotní mišmaš na téma 11 faktů o mně. Je to teď prý hit. Ač se to nezdá, tak o sobě nerada mluvím, ale na druhou stranu ráda přijímám výzvy. A když můžu splnit přání některému čtenáři, tak to vždycky ráda udělám. Ta část vpravo nahoře, která se jmenuje Kdo jsem, pár faktů obsahuje. Tak se o nich rozepíšu.

1. Jsem na knížky. Žádné tajemství. Píšu o nich přece blog. Čtu skoro všechno. Kromě červené knihovny a věcí jako Padesát odstínů šedi nebo Stmívání. Ráda bych tady napsala, že neodsuzuju nikoho, kdo takové věci čte, ale není to pravda. Trochu to odsuzuju. 

2. Jsem na sladké. Žádné tajemství. Píšu o tom přece blog. Sladké miluju v jakékoliv podobě. Čokoláda. Zákusky. Sladké pečivo. Ovocné knedlíky. Palačinky. Zmrzlina. Dorty. Koláče. Buchty. Cukrovka je už za rohem. A zajímavost - nemám ráda cukrovou vatu. Odříkaného chleba největší krajíc?

3. Jsem na chlapy. Žádné tajemství. Svou heterosexuální orientací jsem si byla vždycky poměrně jistá. Taky jsem vybíravá a náročná, tzn. sama. Značka: chcete mě?

4.  Piju gin s rybízovým džusem. Může za to Pecha Kucha Night Ostrava, kde mě to naučili pít. Jmenuje se to tam P®KNO. Tři za večer jsou akorát. Víc už je na vlastní nebezpečí. Nebezpečná jsem si bohužel docela často. 

5. Neumím stříhat, kreslit ani vybarvovat. Taky neumím pěkně zabalit dárky. Neumím symetricky zdobit dorty. Nejsem nijak zručná nebo šikovná. Už mě to vlastně ani neznervózňuje. Dělám co umím a ostatní ať si s tím nějak poradí. 

6. Osciluju mezi termíny cat woman a cat lady. Tak tohle byla velká nadsázka. Jsem samozřejmě cat lady. Sice teprve začátečnice, protože mám jen jednu kočku, ale je pravděpodobnější, že dřív budu mít dalších 5 koček, než abych se narvala do latexového oblečku.

7. Chodím pěšky. Vždycky, když to jde. Většinou to jde. Jednou jsem šla do Santiaga a bylo to super. Sice nejsem Ladislav Zibura, který šel pěšky do Santiaga, do Říma i do Jeruzaléma, ale co není, může být. Mimochodem, jestli někdy budete mít možnost poslouchat Ladislava a jeho řeči o chození pěšky, tak to udělejte! Nebudete litovat. Ten týpek s tím vyprodává kina a baví lidi pár fotkama a svým nekorektním humorem. To chcete!

8. Dělám si plány a seznamy a musím s tím přestat. 

9. Každou nohu mám jinak velkou. Pravou mám asi o číslo a půl větší. Hledám ženu se stejným problémem na opačné noze. Chci konečně padnoucí lodičky a baleríny. Kontaktovat mě můžete emailem, Facebookem i poštovním holubem. PS: Nenosím vysoké podpatky ani leopardí vzory.

10. Jsem posedlá Pinterestem. Důležitost vizualizace vlastních tužeb je určitě vědecky doložena jako základ dosažení stanovených cílů. A tak si vizualizuju. Knížky, domy, oblečení, jídlo. Na tajných nástěnkách třeba i chlapy, ale o tom nemusí nikdo vědět, že.

11. Posílám pohledy. Z dovolených, z výletů a dřív dost i přes Postcrossing. Ale tam je to samé Rusko. Do Ruska se pohledy často ztrácejí. Věděli jste to? Asi zase brzo vyzkouším, jestli se ruská pošta náhodou nezlepšila. Moje poštovní schránka je poslední dobou nějak moc prázdná.

A protože jsem byla požádána o 11 faktů, tak už se asi nikdy nedozvíte, proč mi připadá nechutné jíst rohlík s jogurtem. Ani proč jsem tam strašně slušná. A už vůbec ne, co to má znamenat s tou komfortní zónou. A mám toho víc, ale nemůžu vás vylekat hned takhle ze startu. No a aby to bylo fér, tak by mě zajímalo taky pár faktů o vás. Tak se pochlubte! Ať v tom nejsem sama. Kdo se třeba schovává za tajemnou značkou @nakafe? Zvednete hozenou rukavici? 

Hedvábník - Robert Galbraith

"On zmizel už někdy dřív?"

"Je citově nevyrovnaný," odpověděla se zasmušilým výrazem. "Často se na celý den někam ztratí, ale teď už je to deset dní a já vím, že je asi pořádně rozhozenej, ale potřebuju ho teď doma. Je tady Orlando a já mám nějaký věci na práci a taky..." 

Owen Quine je spisovatel. Občas se jen tak sebere a někam zmizí. Většinou k milence. Jeho manželka už se tím nenechává rozhodit. Jednou je pryč podezřele dlouho. Přesto jeho žena nekontaktuje policii, ale Cormorana Strika. Soukromého detektiva. Ten se nedávno proslavil vyřešením případu, který policie označila za sebevraždu. 

Cormoran Strike je bývalý voják, kterému chybí kus pravé nohy. Vojákem už být nemůže a tak je soukromým detektivem. Má kontakty u policie, v médiích, mezi známými lidmi i v dalších kruzích, které mu mohou vyšetřování usnadnit. A tentokrát se dostává mezi spisovatele, kteří zrovna žijí zmizením Owena Quinea. Autora rukopisu, ve kterém zesměšňuje většinu londýnské literární obce. Zmizel kontroverzní autor jenom proto, aby upozornil na svůj nový nevkusný román? Nebo je za tím něco víc? Kdo je Hedvábník? A přijde na to Cormoran Strike?

Asi všichni víte, že Robert Galbraith je pseudonym J.K. Rowling. Ženy, která vyniká poutavým psaním. A tohle je zase pecka. Celý příběh se rozmotává vlastně dost pomalu, ale stejně sedíte a čtete a čtete a bavíte se. Kromě kriminálního případu autorka nabízí taky skvělé životní příběhy detektiva Strika (toho nejsympatičtějšího detektiva na světě) a jeho milé asistentky Robin (ženy, kterou byste chtěli být). Jestli jsem byla z Volání Kukačky nadšená, tak teď jsem ještě víc, protože se ukázalo, že to nebyla žádná náhoda. Chci další případy. Hned. Jo a doufám, že tyhle příběhy nebudou nikdy zfilmovány. Cormorana by zas hrál Affleck a bylo by po lásce. 

Kniha je o:

provazech, Londýně, pomluvách, koleně, rukopise, taxících, střevech, spisovatelích, sledování, pivě.

Čtěte, když:

• oceníte skvěle propracovanou postavu detektiva,
• rádi tipujete vraha a necháváte se strhnout překvapivým rozuzlením,
• vás láká intrikánské prostředí spisovatelů a jejich nakladatelů.

Nečtěte, když:

• se vám nelíbil první příběh Cormorana Strika,
• zrovna potřebujete v příštích dvou dnech dokončit neodkladnou práci,
• na detektivkách vás zajímá jen odhalení vraha a omáčku kolem považujete za nudu.

Příbuzné knihy:

• Volání kukačky - Robert Galbraith
• Deset malých černoušků - Agatha Christie
• Muži, kteří nenávidí ženy - Stieg Larsson

Hodnocení:

Jestli je Hedvábník jiné označení pro Bource morušového a mě se líbí Modrásek lesní, pak tuto knihu hodnotím jako Babočku admirál. 

Mrkvový dort

Mrkev ze zahrádky a ořechy nalouskané na zápraží. To budete potřebovat do tohohle idylického dortu. Jmenuje se to dort, protože není lepší překlad pro anglický cake. Tohle není to, co si představíte pod svatebním nebo narozeninovým dortem. Žádné sofistikované krémy, marcipán ani nadýchaný piškot. Spíš nahrubo nasekané ořechy a krém jen tak naplácaný na povrchu. Ale o to je to celé lepší.

Na jeden nižší dort:

• 190 g hladké mouky
• 1/2 lžičky jedlé sody
• 1 lžička prášku do pečiva
• 1/2 lžičky soli
• 1 lžička mleté skořice
• 200 g třtinového cukru
• 2 vejce
• 125 ml řepkového nebo slunečnicového oleje
• 200 g nastrouhané mrkve
• 100 g vlašských ořechů
• NA POLEVU
• 120 g lučiny
• 60 g másla o pokojové teplotě
• 60 g moučkového cukru

Vymažte dortovou formu kouskem másla a nechejte troubu, aby se začala zahřívat až ke kýženým 160°C. Smíchejte hladkou mouku se skořicí, práškem do pečiva, sodou a solí. V další míse krátce prošlehejte vejce a pak je spolu s cukrem vyšlehejte do nadýchané hmoty. Šetřete ruce a použijte mixér. Zabere to asi 3 minuty. Pak mixujte na menší obrátky a pomalu přilévejte olej. Až se to všechno pěkně propojí, tak mixér odložte. 

Ke směsi vajec, cukru a oleje přidejte nastrouhanou mrkev, kterou jste před strouháním umyli a ostrouhali. Jestli se chcete vyhnout struhadlu, tak doporučuji mixér. Třikrát zmáčknete a máte to. Nastrouhanou/ rozmixovanou mrkev do mokré směsi lehce vmíchejte a pak přidejte i mouku s kořením a dalšími ingrediencemi. Chcete dosáhnout spojené hmoty, ale nejde vám o hladký výsledek. Připravené vlašské ořechy nasekejte nahrubo. Zase si můžete pomoct tím mixérem. Nasekané ořechy přisypte ke směsi a znovu promíchejte. 

Těsto nalijte do vymazané formy a pečte asi hodinu. Po 45 minutách ale raději zkuste do dortu zapíchnout špejli. Každá trouba peče jinak a nechci mít na svědomí váš spálený mrkvový dort. Až bude dort upečený, tak ho nechte ve formě chladnout. A zatím si připravte krém.

Je to velmi jednoduché. Lučinu rozmixujte s máslem o pokojové teplotě. Až se obě dobroty spojí, tak postupně přidávejte cukr a ještě stále mixujte. Až dostanete hladký a sladký krém, tak přestaňte. Krémem pak ozdobte úplně vychladlý dort, který jste už vyndali z korpusu. Dozdobit to celé můžete dalšími ořechy.

K mrkvovému dortu mám několik tipů a postřehů. Část ořechů můžete nahradit rozinkami. To je teprve velká domácí paráda. Když máte raději méně sladké moučníky, tak vynechte krém a nebo u něj uberte na cukru. Mrkvový dort nemusíte péct jen v dortové formě. Slušet mu bude i nižší srnčí hřbet. A nejlépe si ho vychutnáte v sobotu odpoledne s babičkou, dědečkem, kávou a čajem. 

Kávové smoothie

Všichni kávoví nacisti právě přestávají číst, objednávají si u baristy další espresso a chválí mu jeho pěstěný plnovous. Děkujeme, že jste se zastavili a mějte se hezky. My ostatní si dopřejeme kávovou prasárnu. Někdy prostě kafe samo o sobě nestačí. Ani cappuccino s dortem nestačí. A potom potřebujete tohle. Kávové smoothie. PS: Smoothie maker netřeba, zvládnete to i s mixérem.

Na jednu velkou sklenici:

• 150 ml vychlazené kávy
• 150 ml bílého jogurtu
• 1 banán
• 2 lžičky medu nebo agávového sirupu
• 1 lžička mleté skořice
• 2 kostky ledu

Začínáme kávou. Zapomeňte na turka a rozpustné kafe. Udělejte si obyčejný french press. Hrnek kávy nechte vychladnout. Klidně i v lednici. A pak už je postup jednoduchý. Všechny ingredience dejte do mixéru. Ujistěte se ale, že si váš mixér poradí i s ledem. Když chcete ultrapochoutku, použijte řecký, rozumějte tučný, jogurt. Mixujte, dokud se vše nespojí. Nalijte do sklenice a vypijte. Přes brčko. Pohoda, ne?

Není to kafe. Není to nezdravé. Je to rychlé. Je to dobré. Víc mě asi nezajímá. Cukrovatý víkend!

Alice v říši divů (a taky před zrcadlem) - Sarai Walker

Tentokrát je změna stoprocentně zaručena. Moje pravé já, žena, kterou se mám stát, je na dosah. Polapila jsem ji jako rybu na háček. A pilně navíjím. Tentokrát mi neupláchne.

Hlavní hrdince všichni říkají Bluma, i když její pravé jméno je Alice. Tím jménem si tak ale nechá říkat až potom, co konečně bude sama sebou. A sama sebou bude jedině když zhubne. Hodně. Snaží se o to vlastně celý život a pořád se jí to nedaří. Tak se objedná na operaci, po které se jí do žaludku už nevejde víc, než dvě sousta jídla. Pak ale potká několik žen, které jí postupně změní život.

Alice v říši divů (a taky před zrcadlem) je kniha o nešťastné ženě. Bluma se nesnáší. Lidi ji odsuzují od pohledu. Společnost se jí snaží stlačit do prefabrikovaných škatulek. A přitom je Bluma sama součástí téhle mašinérie. Radí náctiletým slečnám, které se svěřují v rubrice módního časopisu s tím, jak si připadají tlusté, škaredé a nepřitažlivé. Bluma jim radí a sama sobě neporadí. 

SPOILER

Příběh je čtivý díky Blumě. Bude vás zajímat její životní peripetie a snaha najít sama sebe. Pak se ale do příběhu zamotá jakási polorganizovaná skupina žen, která si klade za cíl pomáhat ostatním ženám vymanit se ze společenského diktátu, který říká, že nepřitažlivé ženy tady nemají místo. Neříkám, že to není myšlenka záslužná a správná, ale pro mě se v tuto chvíli celý příběh dostal do neuvěřitelné roviny. To, co se rozeběhlo jako čtivá a v podstatě oddechová kniha, se změní v paskvil sociálního dramatu a morálních ponaučení. A dohromady se to tluče. 

Kniha je o:
malých šatech, pornu, hladu, tajném společenství žen, jídle, reklamě, kilech, sebenenávisti.

Čtěte, když:

• chcete něco čtivého,
• jste žena,
• přemýšlíte nad tím, že si strčíte prsty do krku nebo si necháte podvázat žaludek.

Nečtěte, když:

• hledáte silné mužské postavy,
• nechcete nahlížet za pokrytectví současné materialistické společnosti,
• jste se vším hned hotoví. 

Příbuzné knihy:

• Deník Bridget Jonesové - Helen Fielding
• Holčička, která nechtěla vyrůst - Isabelle Caro

Hodnocení:
Jestli holky na dietě sní za den jen jablko a já sežeru celou tabulku čokolády na posezení, tak tuhle knihu hodnotím jako perník.

Kávové muffiny s lískovými oříšky

Muffiny jsou super věc. Můžete dělat nekonečné kombinace. Upečené je máte za 20 minut. Navíc už pak s nimi není žádná práce. Z tácku si je vezmete na snídani, ke kafi nebo když je zrovna rychle potřeba upravit poměr hořkosladkosti všedního dne. Kombinace kávy a oříšků je sympaticky domácká a přitom dost neobyčejná. Tak zkuste, jestli vám to bude chutnat.

Na klasických 12 muffinů:

• 280 g hladké mouky
• 100 g jemně mletých lískových ořechů
• 50 g nasekaných lískových ořechů
• 115 g přírodního cukru
• špetka soli
• lžíce prášku do pečiva
• 2 vejce
• 200 ml podmáslí
• 6 lžic slunečnicového oleje
• silné espresso

Začneme přípravou kávy, která by do samotného těsta už měla být vychladlá na pokojovou teplotu. Zvolte svůj oblíbený způsob přípravy, ale prosím, ne instantní kávu ani turka (lógr by vadil). U nás se používá french press. Udělejte klasické 7 g espresso a nechejte ho chladnout. Potom zapněte troubu na 200°C a připravte 12 formiček na muffiny. Ideální jsou ty silikonové, které nemusíte ani vymazávat, ani vykládat papírovým košíčkem. 

Se samotným těstem je to jednoduché. Dvě mísy. Jedna na suché přísady. Druhá na mokré přísady. V té větší z nich smícháte hladkou mouky, sůl a prášek do pečiva s jemně pomletými lískovými ořechy. Přidáte všechen cukr a zase mícháte. V druhé míse metličkou rozšlehejte dvě vejce. Za stálého míchání přilívejte podmáslí a potom olej. Nakonec doplňte dvěma lžícemi espressa. 

Mokrou část těsta přelijte k suchým ingrediencím a promíchejte. Ne moc agresivně, ale taky nic halabala. Mělo by se to všechno pěkně spojit do pěkného těsta. Tím pak plňte připravené formičky asi to tří čtvrtin. Muffiny v troubě pěkně naběhnou a navíc, je ještě budete posypávat nahrubo nasekanými ořechy. Tak všechno pěkně rovnoměrně rozdělte a pečte ve vyhřáté troubě asi 20 minut. 

Upečené muffiny nechte vychladnout ve formičkách a pak můžete začít ochutnávat a rozdávat. Káva v nich moc výrazně cítit není, ale ořechy určitě bez povšimnutí neprojdou. Zkuste v receptu nezaměňovat podmáslí za mléko. Díky podmáslí jsou muffiny vláčnější a tak nějak lepší. Vysvětlit to moc neumím, ale vyzkoušené to mám. Tak mi věřte. A pečte.

Cukrovatý týden.

Proč (ne)můžu být Londýňanka

Cukrouši a Cukroušky, omlouvám se. Náš vztah byl od začátku založen na lži. Říkala jsem, že moje Cukrovata jsou knížky a pečení. Ale je tady ještě něco mocnějšího. Něco, co mě dokáže nadchnout tak, že nevím, čí jsem, třepu se a nekoordinovaně vydávám výkřiky jako: "Jupí!", "Já se TAK těším!!!", "Konečně!", "Och, ach!". No prostě ráda cestuju. Jezdím na výlety a poznávám nová místa. Případně se na ta nejlepší vracím a zažívám je znova. A moje úplně nejvíc nejoblíbenější město na takové výlety je Londýn. Miluju Londýn a miluju Brity. Otázka ale zní, proč (ne)můžu být cool Londýňanka zrovna já? 

Začněme nejdřív těmi nepříjemnými negativy, které z Londýna dělají jen další pozemské místo.

Nechci platit za bydlení 800 Ł měsíčně

To je, dámy a pánové, 30 000 Kč. Za pokoj. V bytě s dalšími mnoha lidmi. Navíc někde na kraji zóny 2. To máte tak 40 minut metrem na Picadilly. S přestupem. Denně na metru utratíte aspoň 6 Ł. Kdo zažil sdílení koupelny a kuchyně, navíc v miniaturní podobě, s cizími lidmi, si dokáže představit tu hrůzu. Umývat cizí nádobí a uklízet cizí svinčík. A kdo by vám tak asi pekl na Cukrovatu, no? Kdo? Někdo dokonce spočítal, že by vyšlo levněji bydlet v Barceloně a do Londýna každý den létat za prací. Absurdní? 

Cítím chlad

Situace: Únor, 3 stupně, vítr 20 km/h. Londýňanky nemají ponožky ani punčochy. Nosí baleríny. To jsou vlastně jenom jakési podrážky na chodidla. Místo pořádného kabátu mají dost často kožený nebo koženkový křivák a k němu stylově holé břicho. Moje babička by vás hnala! Na urologii s váma! Mezi více či méně oblečenými domorodkyněmi jsem si ve svém vlněném kabátě, kožených kozačkách po kolena, s rukavicema (ano mami, měla jsem je!) a občasným drkotáním zubů v době nejsilnějších poryvů větru připadala jako někdo, kdo je celý život zvyklý na horkem vyprahlou rovníkovou Afriku. 

Nevím, kam se dívat na přechodu

Na tohle bych si nikdy nezvykla. Já se moc omlouvám, vaše královské veličenstvo, ale všichni jezdíte na špatné straně cesty. Je mi jedno, že nás to přeučil Hitler. Ta vaše levá strana nedává smysl. Řídit bych si tady netroufla, protože nedokážu ani bezpečně přejít přes přechod. A to je na zemi skoro vždycky pomůcka pro nás, zmatené kontinentální Evropany, která napovídá, ze které strany ty auta přijedou. Je to k ničemu. Zvyk je prostě zvyk. 

A teď to veselejší, díky čemuž si myslím, že Londýn je mé zaslíbené město. 

Ideální den trávím v galerii, pak si dám něco dobrého a končím procházkou v parku

V Londýně jsou galerie na každém kroku a vstup je většinou zadarmo. Přitom nevystavují zrovna čmáranice od Pepy z vedlejší ulice, ale spíš něco jako van Goghovy Slunečnice. Doslova. National Gallery, Tate Modern ani Saatchi Gallery se nikdy neomrzí. I ty budovy jsou totiž dokonalé. Ostatní galerie čekají na mé další návštěvy. Když jste unavení uměním, tak se musíte těžce rozhodovat, jestli si teda dneska to kafe dáte někde kolem Soho nebo spíš v Covent Garden (aka White People Problems). A končíte třeba projížďkou na půjčeném kole v Hyde Parku (pozor na tu levou stranu!), kde si pak se sendvičem na lavičce čtete knížku a pozorujete život.

Mám ráda zdvořilé a milé lidi

Znáte ten pocit, když si objednáváte jídlo a obsluha pozdraví, usměje se na vás, pěkně vás osloví, poradí, nechápavému vysvětlí, poprosí, poděkuje a popřeje vám pěkný den? Neznáte, že? Tady se to totiž běžně neděje. V Londýně i v blbém Pret A Manger. Slyšíte samé Darling, cheers! Ladies, thank you. Here you go. A na to se mi chce odpovídat jenom I love you. Lidi tu nejsou tak na sílu a na mě trochu vlezle šťastní a sdílní jako v Americe, ale chovají se k sobě slušně a hezky. V metru se můžou přetrhnout, aby matce pomohli s kočárem. A to nejsou tři schody do tramvaje! To je někdy fakt dost schodů! 

Britové jsou frajeři

Londýňani jsou upravení, slušně vypadající muži. Z pochopitelných důvodů jsem sledovala zejména mně blízké ročníky. Žádné lyžařské bundy uprostřed města. Žádné igelitky v ruce. Žádný smrad. Kabát, nebo bunda, čisté kalhoty, učesaní. Když oblek, tak padnoucí. A pak se usmějou, otevřou pusu a mluví tím přízvukem. Už se mi zase chce odpovídat I love you a musím myslet na to, abych nepřestávala dýchat. Připočtěte výše zmíněnou zdvořilost a máme to. Maminko a tatínku, ráda bych vám představila mého ženicha! Nevím, kdo to je, ale je to Brit. Fingers crossed. 

Prosím vás, jestli si ten Londýn vykládám úplně špatně, tak mě někdo vyveďte z omylu a ušetřete mě mého trápení. Nechci slyšet žádné superlativy. Těch mám v rukávu milion. Spíš mi řekněte něco, co mě odradí utrácet všechny ušetřené peníze za cesty do Londýna. Prosím. Chtěla bych jezdit i jinam. Ale když ono je to TAK strašně těžké! 

Pilot a Malý princ - Petr Sís

Kdysi dávno, na samém počátku dvacátého století, se ve Francii narodil chlapec, kterému bylo souzeno prožít velká dobrodružství.

Tím chlapcem byl Antoine de Saint-Exupéry. Jeho život definovalo létání, hvězdy a Malý princ. "Dětská kniha", která víc odkazuje na hledání naděje ve válečné době, ve které vznikla, než na cokoliv jiného. 

Pilot a Malý princ není kniha ke čtení. Je to umělecké dílo k prohlížení. Petr Sís v úžasných detailech i celistvých obrazech vykresluje biografii spisovatele, který jednou stručnou knihou ovlivnil tolik lidí. Je to kniha, kterou si otevřete v sobotu ráno u kafe a hledáte všechny ty drobnosti, které jsou v obrázcích obsaženy. Všechny mají význam a dohromady tvoří něco opravdu krásného. Obrázková kniha pro dospělé i děti. Text máte přečtený za 10 minut, ale prohlížet můžete nekonečně dlouho. 

A není to Sísova první kniha. Sís je uznávaný autor a hlavně ilustrátor žijící v New Yorku, jehož knihy začaly v češtině vycházet až v roce 2004. Měla jsem čest i se Stromem života. To je zase příběh Charlese Darwina. Knihy jsou ve stejném formátu a dohromady tvoří krásnou sadu. Sísovy knihy nejsou pro ty, kdo hltají věty po dvou.  Jsou pro požitkáře, vychutnávače, ty, co umí ocenit grafiku a knihy jsou jejich největšími poklady. Pro takové lidi budou knihy Petra Síse drahokamy ve sbírce.

Kniha je o:

zlatých vlasech, letadlech, hvězdách, Francii, ztroskotáních, obloze a poušti.

Čtěte, když:

• se chcete kochat,
• máte děti a chcete jim ukázat i trochu jinou obrázkovou knihu,
• v místní galerii zrovna není žádná zajímaví výstava.

Nečtěte, když: 

• knihy hodnotíte podle počtu stran, písmen nebo postav,
• vám Malý princ nic neříká,
• nemáte rádi biografie a životopisy ani v kostce.

Příbuzné knihy:

• Malý princ - Velká obrazová kniha - Antoine de Saint-Exupéry
• Zeď - Petr Sís

Hodnocení:
Jestli je Airbus A380 největší dopravní letadlo a sama nemám ani malý model letadla, tak tuhle knihu hodnotím jako horkovzdušný balón. 

Panna cotta

Panna cotta je lehký dezert. Lehký jako nezatěžující a lehký jako jednoduchý na přípravu. Zvládnete ho připravit za půl hodiny v sobotu ráno mezi tím, co si natáčíte vlasy na večerní valentýnské rande, o kterém tušíte, že by mohlo skončit u vás doma. A kdyby to rande náhodou nedopadlo, tak na vás bude aspoň v ledničce čekat skvělý dezert. Což je někdy možná lepší. 

Na spoustu panna cotty:

• 1l smetany ke šlehání
• 6 lžic cukru
• 6 plátků želatiny
• NA PŘELITÍ
• 6 lžic cukru
• 2 lžíce smetany
• nebo
• 200 g mražených malin

Plátky želatiny dejte do misky a přelijte studenou vodou. V návodu píší 6 lžic. Želatinu nechte pár minut nacucávat. Můžete použít i želatinu v prášku. Na litr smetany by to měly být tři lžičky, ale ruku do ohně za to dávat nebudu, protože s tím sama nemám zkušenost.

Zatím co se želatina máčí ve vodě dejte do hrnce litr smetany a začněte pomalu zahřívat. Přidejte 6 lžic cukru a míchejte, dokud se nerozpustí. Smetana nesmí nikdy dosáhnout bodu varu a nesmí se začít připalovat. Takže mírný plamen a stálé míchání. Až bude cukr rozpuštěný a teplota tak někde kolem 80°C, tak už by i vaše želatina měla být připravená. Z plátků vymačkejte vodu co to půjde. Želatinovou hmotu přidejte ke smetaně a pořádně ji rozmíchejte. Smetanu stáhněte z plotny a nechte pár minut chladnout. Potom ji přelijte do připravených formiček. Může to být jeden dlouhý srnčí hřbet, který potom nakrájíte nebo menší kalíšky. Kreativitě se meze nekladou. Panna cottu pak nechte tuhnout v ledničce aspoň 6 hodin.

Aby dezert nebyl jenom takový bílý amaroun, tak ho přelijete dobrou omáčkou. Buď tím nejjednodušším, což jsou rozvařené maliny nebo trochu sofistikovanějším karamelem. Pokud máte zálusk na malinovou omáčku, tak rozmrazené maliny povařte pár minut v hrnci a přidejte cukr podle chuti. Extrémně jednoduché je panna cottu ozdobit dobrým domácím džemem. Třeba borůvkovým.

Pokud byste raději karamel, tak dejte do hrnce šest lžic cukru a na středním plameni ho míchejte, dokud se cukr nezačne rozpouštět a nestane se zlatavě hnědým. Odstavte hrnec z plotny a přelijte cukr dvěma lžícemi vařící vody. Rychle rozmíchejte hrudky, které se začnou tvořit. Ke karamelu přilijte dvě lžíce smetany a stále míchejte. Vznikne dobrá karamelová omáčka. Ať už si vyberete cokoli, tak tím ztuhlou panna cottu polijte a servírujte tomu, koho jste si přivedli domů. 

Hipster Barbie

Hipster Barbie je nový pseudo pseudonym mé kamarádky. Vystihuje ji přesně. Představte si všechny ty plastové krabičky od Matela. Barbie Superhrdinka má masku a zbraň. Barbie Víla má křídla a kouzelnou hůlku. Hipster Barbie má koloběžku, espresso a pořádné Timberland boty. Hipster Barbie si sice zatím nemůžete koupit ve zmenšené, neživé podobě, ale naživo ji vidět můžete. A je to zážitek na celý život. 

Má krásné, světlé vlasy a bezchybnou pleť, o kterou pečuje výhradně veganskou kosmetikou. Má super postavu, ale je s ní samozřejmě velmi nespokojená. Připadá si tlustá, tak raději nejí. Má toho moc, tak na to jídlo prostě občas zapomene. Její skříň praská ve šveh! Má spoustu krásných sukní, šatů, halenek a pásků. Džíny jsou pro ni neženské zlo. Je vždycky sladěná a sluší jí to. A chlapi z ní šílí. Hlavně, když kolem nich v té vlající sukni a s rozpuštěnými vlasy projede na své červené koloběžce.

Zajímá se o spoustu věcí. Rovná práva, ženská práva, práva zvířat. Knihy, kávu, hudbu. Módu, pečení, divadlo. Svět. Kromě sportu. Všechny olympiády a mistrovství kolem ní procházejí bez povšimnutí. Jedině, že by to bylo mistrovství v józe. To by ji třeba zaujalo a možná by zvažovala i účast. Angažuje se totiž všude, kde může. A pak je na tom špatně s časem. Odevzdávat seminární práce ve 23:59:38 už ji nevyvádí z míry. Má v tom praxi. Chodí většinou pozdě, ale pracuje na tom a my jí držíme palce. Když už ale jednou přijde, tak je s ní docela sranda. Někdy se rozesměje tak, že začne hlasitě hýkat, což způsobuje nevěřícné kroucení hlav u vedlejších stolů. Někdo by se za ni mohl i stydět. My, co ji známe, si to už užíváme. Takovou Hipster Barbie by měl mít ve svém okolí každý.

Hej, Hipster Barbie! Všechno nejlepší! Ať jsi pořád taková! Jenom už nezapaluj kočky a dál pracuj na včasných příchodech. 

Tenhle článek je risk a výzva. Píšu ho, protože Hipster Barbie byla nadšená pouhou zmínkou o své osobě na tomhle blogu. A protože každá hvězda si zaslouží publikum, má svůj narozeninový Sobotní mišmaš. Tak jí 10.2. všichni popřejte všechno nejlepší! 

Sebevraždy panen - Jeffrey Eugenides

Zvedl jí bradu a řekl: "Copak tu děláš, zlato? Ve svém věku ještě ani nevíš, jak je život krutý." 

A to, co mu Cecilia tehdy odpověděla, bylo jediným vzkazem na rozloučenou, jaký po sobě kdy zanechala. Navíc předčasně, protože tentokrát svou sebevraždu přežila. 

"Je vidět," spustila, "že jste nikdy nebyl třináctiletá holka, pane doktore."

Cecilia je třináctiletá holka. Toulá se po ulici v ustřižených svatebních šatech. Bosa. Jednou si přeřízne žíly v koupelně a vleze do vany plné vody. V ruce má obrázek Panny Marie zatavený v plastu. Ceciliini rodiče jsou věřící a sami o sobě trochu obyčejní lidé. Ale mají pět zajímavých dcer. Pět sester. Cecilia, Lux, Bonnie, Mary a Therese. Na začátku knihy žijí všechny. A na konci?

Sebevraždy panen jsou příběhem rodiny Lisbonových z předměstí Detroitu. Sled událostí pozorujeme z pohledu kluků ze sousedství. Ti jsou sestrami fascinovaní. Všechny jsou nadpozemské, tajemné a krásné. Nezapojují se do běžného života vrstevníků. Co se děje za zavřenými dveřmi vlastně nikdo neví. Kluci sestry nenavštěvují. Pak přijde Ceciliin pokus o sebevraždu a dům Lisbonových je pro všechny zajímavější a záhadnější než kdy dřív. 

Kniha Jeffreyho Eugenidese má mlhavou atmosféru. Všechno je tak trochu v oparu melancholie a přitom se na pár stránkách odehrává rodinná zkáza. Příčiny zůstávají zastřené, důsledky jsou dalekosáhlé. V roce 1999 knihu zfilmovala Sofia Coppola pod názvem Smrt panen. A Sofia to s atmosférou umí. Pro tenhle příběh si neumím představit lepší režijní volbu. Film jsem zatím neviděla, ale až se naskytne příležitost, tak se bránit nebudu. Bránit se nebudu ani dalším Eugenidesovým knihám. Obzvlášť Hra o manželství vypadá dobře. 

Kniha je o:
střechatkách, náboženských symbolech, hladině serotoninu, garáži, kufru, školním plese, jilmech.

Čtěte, když:

• jsou vám prožitky třináctiletých holek záhadou,
• vaše nálada odpovídá písničce Step od Vampire Weekend,
• chcete něco nestandardního a poutavého. 

Nečtěte, když:

• potřebujete přesvědčit o smyslu bytí,
• hledáte charismatického mužského knižního hrdinu,
• melancholii považujete za zhýčkanost těch, kterým nic nechybí.

Příbuzné knihy:

• Betonová zahrada - Ian McEwan
• Norské dřevo - Haruki Murakami
• Lolita - Vladimir Nabokov

Hodnocení: 
Jestli je v knížce pět sester a já mám jednoho bráchu, tak tuto knihu hodnotím jako tři bratry. 

Tarte Tatin

Jak jistě všichni víte, nejlepší věci vznikají neplánovaně. Z chyb a omylů. Takže vy všechny náhodou počaté děti se nemusíte cítit méněcenně. Jste určitě aspoň tak dobré jako Tarte Tatin! Tarte Tatin je pojmenovaný po sestrách Tatinových. Jedna z nich asi zrovna myslela na to, jestli náhodou není neplánovaně těhotná a zapomněla do formy dát těsto a začala rovnou náplní. A tak vznikl tenhle obrácený jablečný koláč. A je boží.

Na jeden koláč:

• TĚSTO
• 200 g hladké mouky
• 100 g másla
• 30 g cukru
• 2 žloutky
• půl lžičky soli
• (případně se netrapte s křehkým těstem a kupte si listové těsto)
• NÁPLŇ
• 6 jablek
• půlka citronu
• 90 g cukru
• 60 g másla
• lžička mleté skořice

Pokud jste zvolili pracnější variantu s vlastním těstem, tak začněte s ním. Žloutky rozetřete s cukrem v míse. Ve druhé míse smíchejte máslo o pokojové teplotě s moukou a solí. Použijte ruce a nebojte se toho. Přidejte vejce s cukrem a pokračujte. Pokud těsto nebude příliš nakloněno tomu, aby se z drobenky proměnilo v kompaktní těsto, pomozte si dvěma lžícemi studené vody. Jakmile vykouzlíte opravdové těsto, zabalte jej do potravinové fólie a nechte 2 hodiny chladnout v lednici.

Jablka oloupejte a nakrájejte na úhledné měsíčky, které následně pořádně pokropte citronovou šťávou. Až budete vytahovat těsto z lednice, začněte rozehřívat troubu na 200°C a vytáhněte pánev, kterou můžete použít i v troubě. Vámi zvolenou pánev pak rozehřívejte na střední teplotu, zatímco na pracovní lince z toho hloupého těsta válíte tenký plát, který lehce přesahuje průměr pánve.

Na rozehřáté pánvi teď připravíme karamel. Začněte rozpuštěním másla, do kterého za stálého míchání vsypte cukr. Míchejte a hlídejte barvu. Cukr by měl jen lehce zhnědnout. Příliš tmavý cukr by byl hořký a obecně k ničemu. Pokud je celý proces moc pomalý, přidejte deci vody. A pořád míchejte. Do vzniklého karamelu nandejte jabka. Osoby s obsesivní poruchou zvolí soustředné kruhy, lenoši to tam jen tak nahážou. Jablka posypte skořicí a nechte je, aby se po dobu tří minut seznámily s karamelem. Potom jim dopřejte trochu soukromí a přikryjte je vyváleným těstem. Pokud je to možné, zahněte těsto kolem jablek co nejvíce dolů. No a teď už se vším jen na 25 minut do trouby.

Pánev nechte trochu vychladnout a pak zmobilizujte veškerou svou šikovnost a celý koláč překlopte na větší talíř nebo tác. Čím více jablek jste použili na náplň, tím hůř to půjde. Sama jsem si to ještě zkomplikovala použitím bezlepkového těsta, které pohromadě drží jen silou (mé) vůle. Když se to všechno povede, je to pak paráda. Výsledkem jsou lehce kyselá jablka v sladkém karamelu na tenoučkém korpusu. Podle mě nic nezní líp. Málo co taky tak dobře chutná. A když použijete kupované listové těsto, tak Tarte Tatin vykouzlíte za půl hodiny. Za mě cajk.