Neděle a už zase cesta na trase Ostrava - Brno. Mám místenku na své tradiční místo. V kupé si přisedám k páru okolo padesátky. Trochu to tam smrdí potem, ale ze slušnosti zůstávám. Už jsem se naučila, že při cestování s Českými drahami je nutné zatnout zuby. Mávám mámě. Ta je ráda, že budu mít bezpečnou cestu s neškodnými spolucestujícími. Mami, s nikým tak nebezpečným jsem ještě nejela!
Hned zapínám Kindle a čtu si. (David Levithan - Den co den - zajímavá premisa, kniha celkově nic moc.) Za 10 minut přistupují tři kluci asi v mém věku. Pozdraví, uloží si věci, posadí se. Nemluví česky. Normálně pokračuju ve čtení a v tom zaslechnu pochechtávání. Kluk vedle mě si čte Malého prince v angličtině, ukazuje si v knize prstem a neznámá slovíčka si překládá na mobilu. Pán naproti se mu směje, že je jasné, že takoví jako ONI přece neumí číst. Významně se na pána podívám a doufám, že tímhle to skončilo. Neskončilo.
Po půlhodině je šesti lidem ve vydýchaném kupé horko a tak otevíráme okno. Pán se upřeně podívá na kluka naproti a česky mu říká: "Smrdíš, kamaráde." Klukovi, který se před chvílí vrátil ze záchoda a použil antibakteriální gel na ruce. Pokračovalo to výkřiky o teroristech a stížnostmi, že mu v kupé vůbec není příjemně. To mně taky nebylo. Už jsem to nevydržela a pánovi nabídla, že pokud by chlapcům chtěl něco sdělit, ráda mu budu tlumočit. Vysloužila jsem si pokárání, že nemám poslouchat cizí rozhovory, povzdech, že kvůli takovým, jako jsem já, jsou tady ONI a protočení panenek. Klukům, mimochodem Italům, jsem se za chování pána omluvila, popřála jim pěkný zbytek večera a vystoupila jsem z vlaku. Na víc jsem se nezmohla.
V kultuře, ve které se nejvíce cení individualita a všichni jsou přesvědčení o vlastní neobyčejnosti, vládnou stereotypy. Začíná to nenápadně: všechny blondýny jsou blbé, všichni ostraváci mluví kratce, všichni tlustí lidi jsou líní, všichni studenti fildy jsou levičáci, všichni Poláci jsou katolíci, všichni Romové jsou nepřizpůsobiví, všichni migranti tady chtějí využívat sociální systém, všichni muslimové jsou radikální islamisté. Všichni Němci žijící u nás za války byli kolaboranti. Všichni árijci jsou nadřazená rasa. Každý Němec je fašista. Ráda bych napsala, že každý, kdo si tohle myslí je pro mě idiot. Pravda je ale taková, že každý, kdo takhle uvažuje, volí sám pro sebe tu nejjednodušší cestu a nechává se ovládat strachem.
Strach, ignoranství a pokrytectví jsou nebezpečné. Úplně stejně jako ty kalašnikovy. Bojujme proti tomu chladnou hlavou, otevřenou myslí a sebevědomím. Nepouštějte k sobě poplašné zprávy z těch médií, která z nás chtějí mít ustrašené ovce. Zkuste třeba týdeník Respekt a měsíčník Reportér. A zkuste si na chvíli připustit, že páteční tragédie v Paříži je úplně stejně hrozná jako umírající civilisté v Sýrii. Za ty si asi profilovku na FB nikdo z nás nezměnil, že?
Neznám řešení současných problémů. Nedokážu ani fundovaně mluvit o jejich kořenech. Jenom si myslím, že je důležité nezapomínat na to, že jsme všichni jeden živočišný druh. To, že k sobě přistupujeme rozdílně jen podle toho, jak vypadáme a co máme na sobě, je největší pokrytectví nás všech. Tak na to nezapomínejte při každodenním kontaktu s realitou. Ve své sluníčkářské naivitě totiž ještě pořád věřím tomu, že všechno začíná u jednotlivce.
